Sušina plodu (dužiny a slupky) palmy assai (euterpe oleracea Mart.) zpracovaná patentovanou technologií Freeze-Dried pro uchování všech obsažených živin, a...
Jednotlivá učení si navzájem v ničem neodporují, naopak se doplňují. Rozdíly mezi nimi pramení z různých profesních zkušeností a pohledů jejich představitelů.
Teze
Komentář
Tato doktrina se vyvíjela od roku 1921 v USA a je soustavně doplňována novými poznatky v celosvětovém měřítku až do dnešní doby. Je nejobecněji uznávanou doktrinou ve vztahu k užívání doplňků stravy. Pracuje s ní spojený výbor expertů Světové zdravotnické organizace (WHO) a Světové organizace pro výživu (FAO).
Hlavní představitelé doktriny
Henry A. Schroeder, Walt Mertz
Živiny, které je žádoucí doplňovat
Primární zájem velkovýroby potravinářského zboží je zaměřen na trvanlivost výrobků. Té lze dosáhnout zpracováním surovin při vysokých teplotách a přidáváním řady konzervačních látek. Vysoké teploty mnoho živin chemicky degradují a přidané konzervanty významně mění přirozený poměr mezi hlavními živinami. Velký důraz je také kladen na chuťovou stránku výrobků, proto je do většiny z nich přidáváno značné množství soli, rafinovaného cukru a dalších potenciálně škodlivých látek.
Tato doktrina se vyvíjela od roku 1950 v USA a je trvale platná. Státní orgány většiny zemí se snaží technologie velkovýroby potravin regulovat normami tak, aby konečné výrobky nemohly ohrožovat zdraví populace nevhodným složením živin (podvýživou). Velkovýrobci potravin ale stále vyvíjejí nové technologické postupy úpravy výrobků a legislativní i kontrolní mechanismy státu nestačí držet s vývojem krok.
Ronald Williams, Lewis Wickenden
Velkovýrobní postupy ničí v potravinách primárně živiny rozpustné ve vodě jako všechny vitaminy řady B, vitamin C, sloučeniny síry, zinku, selenu a fosforu i četné bioflavonoidy. Tyto živiny je vhodné doplňovat.
Kyslík, dusík a řada jejich sloučením obsahují nepárové částice – volné radikály, které spontánně vyvolávají oxidaci živých tkání a tím je poškozují až do stádia jejich nefunkčnosti. Každý živý organismus, tedy i lidské tělo, má obranný antioxidační systém, který aktivitu volných radikálů blokuje. S věkem a pod vlivem zevních činitelů se však oslabí natolik, že aktivitě volných radikálů nedokáže účinně vzdorovat. Volné radikály jsou zcela průkazně hnací silou všech závažných onemocnění a v nemálo případech i jejich prvotní příčinou. Nedostatečnou efektivitu antioxidačního systému ukazuje veličina nazývaná oxidační stres. Lze ji prokázat různými laboratorními testy.
Tato teorie se rodila od roku 1935 v USA, vědecky byla dopracována a publikována v roce 1966. Všeobecně byla v lékařských kruzích přijata až po roce 1990. Na jejím doplňování a upřesňování dosud vědci v celém světě stále pracují. V popředí badatelského zájmu je studim jednotlivých antioxidantů a jejich schopnost posilovat tělesný antioxidační systém a snižovat oxidační stres.
Denham Harman, Lester Packer, Bruce Ames
Posílit účinně tělesný antioxidační systém je možné pouze užíváním více druhů antioxidantů, protože každý jednodruhový antioxidant má podle své chemické povahy omezení působit jen v určitých tkáních. K nejdůležitějším antioxidantům patří kyselina alfa lipoová, koenzym Q10, vitaminy C a E, lykopen, resveratrol, proanthocyadininy, EGCG, pycnogenol, MSM a ginkgo biloba.
Lidský organismus disponuje velmi důmyslným systémem samoléčby a samoopravy. Tyto procesy probíhají na molekulární úrovni. Pokud se objeví porucha nebo onemocnění, znamená to, že se tělu nedostaly nebo nedostávají určité konkrétní živiny, jejichž účast na samoléčebných a reparačních procesech je nezbytná. Tyto živiny musejí být z hlediska stavby molekul přírodního původu.
Koncepci ortomolekulární medicíny vytvořili kanadští psychiatři Abram Hoffer a Humphrey Osmond v roce 1957, když zjistili, že některé duševní poruchy mají za příčinu nerovnováhu biolátek v mozku, kterou lze suplementací úspěšně kompenzovat a tím nemocného jeho problému zbavit. Koncepce zaujala L.C.Paulinga, který ji rozvedl do obecné roviny léčby a díky svému jménu o ni vyvolal zájem mezi lékaři v širokém mezinárodním měřítku. Ortomolekulární medicína se v lékařském prostředí nerozšířila, protože klade na odbornost lékaře vysoké nároky a užívá složité a nákladné diagnostické postupy. Silná základna ortomolekulární medicíny existuje pouze v USA a Německu.
Abram Hoffer, Linus Carl Pauling, Carl Curt Pfeiffer
Výběr doplňků stravy a jejich dávkování stanovuje odborný lékař na základě biochemických testů klienta. Řadu doplňků stravy však lze podle tohoto učení užívat i bez konzultace s lékařem. Jmenovitě se jedná o DL-PA, přípravky k posílení imunity a antioxidanty.
Stárnutí je způsobeno postupnou ztrátou citlivosti buněčných receptorů k hormonálním příkazům, čímž dochází k narušení zpětné vazby na neurohormonální řízení životních pochodů, spojené s četnými změnami látkové přeměny. Z klinického pohledu dochází ke snižování tvorby a aktivity řady důležitých hormonů a dalších látek. Když aktivita klíčových hormonů podkročí jistou mez, následuje smrt.
Tuto teorii vypracoval ruský gerontolog Vladimir Dilman před rokem 1970. Zveřejnil ji po své emigraci do USA v roce 1988, kde si získala velkou pozornost mezi významnými lékaři.
Vladimir Dilman, Ward Dean
Prioritou v doplňování jsou klíčové prohormony a hormony – pregnenolon, skvalen, DHEA a melatonin – jejichž hladina v těle trvale klesá, dále živiny, které zvyšují citlivost receptorů k hormonálním příkazům – resveratrol, forskolin, biguanidy a kyselina gymnemová, a posléze živiny, které s postupujícím věkem tělo nedokáže účelně zpracovat a využít – vitaminy řady B, tryptofan, taurin, atp.
S postupujícím věkem v těle vázne produkce a aktivita celé řady biogenních látek, především však hormonů. Klinické studie i léčebná praxe prokázaly, že suplementací těchto látek, zejména hormonů, lze proces stárnutí zpomalit, stejně jako oddálit nástup degenerativních nemocí, které stárnutí provázejí.
Teorii i pracovní postupy této medicínské specializace začali uvádět do života američtí lékaři od roku 1989. Od roku 2000 má tento obor příznivce mezi špičkovými lékaři ve většině zemí světa. Teoretické zázemí má v mnohém společné s neuroendokrinní teorií stárnutí. Vedle užívání doplňků stravy klade i velký důraz na cílené tělesné cvičení (posilování).
Ronald Klatz, William Regelson, Ward Dean
V oboru medicíny proti stárnutí se lékař uplatňuje jako konzultant, který svá doporučení opírá o biochemické testy klienta. To platí zejména u osob, u nichž se již projevily zdravotní poruchy související s věkem. Většinou se doplňují stejné živiny, doporučované neuroendokrinní teorií, zvláštní důraz je ale kladen na užívání sekretagogů (spouštěčů) růstového hormonu jako jsou arginin, ornitin, jejich směsi a analogy. Lékaři mohou klientům předepsat přímo užívání růstového hormonu, jehož suplementace může zásadním způsobem zlepšit většinu fyziologických parametrů.
V prevenci vzniku a rozvoje chronických degenerativních onemocnění hraje výživa rozhodující roli. V případech, kdy se přítomnost konkrétního onemocnění prokáže, nelze normální stravou stav nemocného ovlivnit, ale je nutné určité živiny cíleně doplňovat. Suplementaci určitých živin je třeba volit i tehdy, kdy je známo, že léky, které nemocný musí užívat, snižují obsah těchto živin. Zvláštní význam má klinická výživa v případě nemocí, na něž neexistují žádné léky, např. fenylketonurie, celiakie a mnohé další.
Úvahy o významu klinické výživy se datují od 90.let minulého století, jako specializovaný a respektovaný obor se však klinická výživa začíná postupně uplatňovat teprve v tomto století. Vychází z vědy o výživě, která byla jako samostatný vědní obor oficiálně ustavena v roce 1941 v USA.
Klinická výživa dosud nemá zpracovanou obecnou metodologii, ani dostatečnou oporu v legislativních normách. Povětšině se uplatňuje pouze ve vybraných léčebných institucích. Navzdory názvu je ve většině případů klinická výživa na odpovědnosti laiků. Vysoké procento osob středního a vyššího věku dlouhodobě užívá léky, které znemožňují vstřebání či využití konkrétních živin, což má za následek vznik druhotných zdravotních problémů. Například léky určené ke snížení cholesterolu v krvi nebo k léčbě rakoviny podstatně snižují tělesnou zásobu koenzymu Q10,což vede k celkovému oslabení organismu. Velká většina léků různých kategorií likviduje tělesnou zásobu vitaminu D, který hraje významnou roli při regeneraci kostní hmoty, v krvetvorbě a v imunitní reakci. Podobných případů je bezpočet. Informace o tom, které živiny konkrétní lék degraduje, lze najít v příbalovém letáku léku, mnohdy ale tato informace chybí a je nutné si ji pracně obstarat. Jedním ze stěžejních témat klinické výživy je i boj s obezitou.
Copyright©2007 BWY
